3. Sušický minisraz 2009

Místo konání: Sušice
Datum konání: 30. 4. – 3. 5. 2009

Po všech nezbytných ranních hygienických procedurách se vracím zpátky do chaty. A co nevidím? Viktor, tedy soused z vedlejší chaty, obíhá svého Cyrila s kýblem vody a hadrem jej celého pucuje. Nedá mi to a ptám se, proč to dělá, když pořád prší. „Přece nepojedu na spanilku se špinavým autem“, zní jeho odpověď. Já zabručím, že jen očistím okna od vody. Přece snad všichni ví, že už  dva dny s přestávkami leje. Beru z kufru gumovou stěrku a stahuji vodu z oken. Jenže za chvíli další soused z nedalekého stanu si od nás půjčuje kýbl a s plným nasazením se pouští do oplachování svého auta. Tak ti už i ve mně začne vrtat červíček pochybností. No a závěr? Běhám s kýblem čisté vody a oplachuji z auta blátivé následky cesty v čtvrtečním lijáku. Když jdu pro vodu po třetí, pohled po okolí mi zvěstuje, že větší či menší čištění už popadlo celou řadu lidiček. Nakonec se po celém kempu více či méně intenzívně oplachuje, cídí a leští. Alespoň budou naši švédové v plné parádě. Jó a zapomněl jsem poznamenat, že na naši záslužnou činnost opět s úsměvem shlíží sluníčko. No bodejť, v tak pěkném počasí se přece nehodí jezdit se zabláceným autem!

Příprava na spanilou jízdu začíná, jak je již tradicí, brífinkem všech účastníků. To je velice důležitá chvíle, kdy se mimo jiného upřesňuje trasa jízdy, místa kde budeme zastavovat, způsob a rychlost jízdy v koloně, zabezpečení křižovatek, propojení určených vozů v koloně vysílačkami, systém parkování a mnoho dalších důležitých věci. Přece jenom přesun kolony 50 vozů v normálním provozu není zcela běžnou záležitostí. A zvláště v naší VOLVO komunitě, kde platí heslo Bezpečnost především, naplňující slogan výrobce vozů „VOLVO for life“! Tak se postupně dozvídáme, že první část trasy nás zavede do Běšin, kde je pro všechny v místním Eurokempu zajištěn oběd. Po obědě se přesuneme po hlavní silnici trasy Klatovy – hranice SRN přes Železnou Rudu na Špičák. Tady si auta odpočinou. Odpočinuté posádky si naopak udělají pěší výlet na nedaleké Černé jezero. Poslední etapa dne nás provede krásnou šumavskou krajinou kolem Dobré Vody přes Hartmanice a  Dlouhou Ves zpátky do Sušice. Jen jedna zpráva je špatná. Vzhledem k tomu, že se termín našeho srazu potkal s každoroční mezinárodní soutěží dřevorubců a velkým setkáním motorkářů, odpadá tradiční průjezd a parkování našich vozů na sušickém náměstí. Je to škoda, místní by měli určitě další pěkný zážitek.

Jak nám bylo sděleno, čas odjezdu na spanilou jízdu je již přesně určen, protože bezpečný výjezd celé kolony od kempu na hlavní cestu zajistí po předchozí dohodě městská policie. Proto  podle pokynů pořadatelů všechny vozy postupně opouštějí kemp a řadí se na okraji příměstského lesíka do dlouhé kolony. S nelibostí pozoruji, že byť pomalý průjezd krátkým, ale zabahněným úsekem cesty znovu zanechal na pneumatikách a v okolí blatníků své ničemné stopy. Chvilky čekání, než se všechny vozy seřadí, využíváme k pořízení fotografií a poslední kontrole upevnění plastových držáků s praporky Volvoklubu na oknech zadních dveřích.

Konečně přichází od Zdeňka toužebně očekávaný pokyn – vyjíždíme! Zamáváním poděkujeme policistům a spořádaně opouštíme Sušici. Já se soustředím na řízení, Honza obsluhuje fotoaparát a Pavla se ve „dvojce“ může v klid kochat. A že je opravdu čím!! Všude okolo probouzející se jarní příroda, kvetoucí stromy a ve vesnicích, kterými projíždíme mávající diváci. Odpovídáme máváním a taky občas zahoukáme fanfárami. Tam, kde se cesta při stoupání do kopce kroutí, je pěkně vidět velkou část kolony před i za námi. Jako správný ovčácký pes kolem celé dlouhé kolony doslova poletuje Opel Astra s kameramanem. Jeho bezpečný průjezd i v nepřehledném terénu zajišťují v koloně rozmístěné „radiovozy“, předávající řidiči čerstvé informace o provozu v protisměru.

Trasa do Běšin není příliš dlouhá, takže se před námi zanedlouho objevuje cíl první etapy - objekt kempu. Na brífinku předaná informace o tom, že prostor na parkování je v kempu dost, se na místě ukazuje jako lehce nadnesená. Tlačíme a skládáme auta všude, kde se jen trochu dá. Protože jsme ale všichni dobří řidiči, vjíždí po chvíli i poslední vůz do areálu a  příjezdová cesta u kempu je opět volná. Personál restaurace je na naši návštěvu dobře připraven, roznášení jídel podle „stravenek“ s typem jídla probíhá opravdu svižně. Jídlo je chutné a porce víc než slušné. Kávu s cigárkem si mnozí dávají na otevřené venkovní terase, kterou zalévá docela hřející sluníčko. Po obědě se postupně opět zformujeme do kolony a vyjíždíme směrem na Železnou Rudu. Vzhledem k nízké rychlosti přesunu (cca 40 km/hod) a délce celé kolony, se snažíme držet mezi sebou volnější rozestupy proto, aby ostatní vozy, jedoucí naším směrem, měly možnost kolonu postupně předjíždět. Při průjezdu Železnou Rudou budí náš dlouhý švédský had mezi starousedlíky ale i turisty zaslouženou pozornost. Přece jen asi není zcela běžnou záležitostí, aby městem najednou projíždělo takové množství vozů stejné značky.

Na kraji města opouštíme hlavní tah, odbočujeme vpravo a šplháme do kopce k cíli druhé etapy – parkovišti Na Špičáku. Tady mělo být pro naši kolonu vyhrazeno místo na parkování, ale personál parkoviště na svůj slib nějak zapomněl. Parkujeme tedy auta na všechna volná místa, která se rychle zaplňují. Je to dobré, parkujeme všichni! Tak teď nezapomenout sundat praporky, doplnit turistickou výstroj a vzhůru na Černé jezero. Cesta je asfaltová, místy lehce stoupá.  V některých jejích stinných zákoutích leží zbytky sněhu. Mnohé účastníky pochodová vycházka zřejmě zmáhá, protože je občas možné slyšet povzdech „…kdy už tam budem?“. U jezera, ležícího v místech, kde v době před 20 lety bylo tvrdě střežené pohraniční pásmo a kromě pohraničníků se sem běžně žádný smrtelník nedostal, je božský klid.  Hladinu zlatí sluneční paprsky, v průzračně čisté vodě je vidět až na dno, kde leží nějaké drobné mince. Kolem břehu rejdí několik kachen. Když dorazí všichni turisté, nastává společné fotografování. Někteří z příchozích si chladí nohy v jezeře, další vystavují své tvarohové tvářičky a ručičky jarnímu slunci. Naše tříčlenná skupinka se vydává po břehu jezera na průzkumnou cestu. Značená turistická stezka vede po břehu jezera, pak ostře odbočuje vpravo do kopce mezi skály a skončí u hlavní asfaltové magistrály. Po ní se kolem bývalé vojenské roty vracíme zpět k jezeru. Mezitím se již ostatní nabažili pohledu na jezero a vydali se na zpáteční cestu. Svižným tempem vyrážíme za nimi. Na parkoviště docházíme současně s posledními ze skupiny.

Tak opět nasadit praporky, přezout se do vhodné obuvi a jsme připraveni na třetí, závěrečnou etapu dnešního dne. Jedeme z kopce zpět do Železné Rudy, abychom se odtud směrem po cestě, po níž jsme přijeli, vyšplhali na křižovatku pod Gerlovým vrchem Tady odbočujeme doprava směrem na Hartmanice. V tomto úseku vede souběžně se silnicí velice slušně upravená a široká cyklostezka, nazvaná Šumavská magistrála. Vozovka je tady téměř přímá, klesání se střídá se stoupáním. Protože je v tomto úseku dostatečně daleko vidět a provoz je opravdu velice slabý, zkoušejí před námi jedoucí vozy „mexickou vlnu“.

Zbytek cesty do Sušice už probíhá v naprostém poklidu. Mnozí protijedoucí řidiči nás zdraví máváním nebo blikáním světly. Domluvená výpomoc policie na křižovatce s hlavní silnicí na vjezdu do města se nějak nepovedla. Kolona se tady, díky fungujícímu semaforu, trošku trhá. Cíl dnešní spanilky je ale odtud už jenom pár kilometrů. Po chvíli se všechna vozidla v pořádku sjíždějí do kempu. Do večeře je ještě dost času, takže nejdříve následuje úprava zevnějšku a pak posezení u pivka s podrobným přetřásáním dnešních zážitků. Zájemci mají možnost zúčastnit se soutěže s XC 60 o to, kdo s pomocí autopilota zastaví nejblíže u překážky. Ceny pro nejlepší účastníky věnovala firma Auto Hase Praha. Některým účastníkům soutěže, obzvláště z řad mužů, se daří autem vjet až do tabulí, před kterými vlastně měli zastavit. Ještě že jsou plastové a při setkání s nárazníkem se sklopí. Tady asi moc cen nebude! Daleko větší úspěchy mají v této soutěži zástupkyně něžného pohlaví. Také vyhrávají více cen než chlapi.

Po večeři následuje večerní program. Vystupuje na něm František Nedvěd mladší a nám velice dobře známý dabér v roli mistra Karla Gotta. Oba pánové svým vystoupením výborně baví početné obecenstvo. Zcela neplánovaně nás také pobavily tři místní slečny, které neváhaly ujít kus cesty z města do kempu v domnění, že tam opravdu koncertuje Zlatý slavík. Aby nám nebylo tak chladno, zkoušejí někteří krokové taneční variace v blátě a na mokré trávě před pódiem. Čas při zábavě pěkně utíká a nikdo z účastníků jej nijak nehlídá. To, že je půl jedné v noci, nám připomínají až městští policisté, kteří do kempu přijeli proto, že hudbu je slyšet až do vzdálených paneláků, kde to někoho rušilo. Tím samozřejmě hudební vystoupení končí. Dáme ještě jedno pivko a jdeme na kutě. Zítra sušický minisraz končí a nás čeká 300 kiláků na cestě domů. Pojede se nám dobře, protože jsme tady opět prožili pěkné chvíle se spoustou známých a navázali další nová přátelství. Už dnes se těšíme na IV. Sušický!