Jak to všechno začalo?  

Kdybych tady a teď tvrdil, že od dob, kdy jsem začal mít jakés takés povědomosti o dění v motoristickém světě, jsem se zajímal o značku Volvo, zcela určitě bych kecal. Mé vlastní představy o „autě snů“ se v průběhu let postupně měnily. Nejdříve to byl rodinný Trabant 601 (1967), pak Saab 96, poté následoval například Fiat 128 Coupe a tak to šlo dál a dál. Většinou to ale vždycky byly sportovní vozy. Po celou dobu mne však nějak míjel zájem o americké „žebřiňáky“, které mne neoslovovaly.

Počátkem 70. let minulého století jsem začal docela pravidelně a v širokém spektru typů navštěvovat motoristické sportovní podniky v dosahu svého bydliště – Autocross Přerov, Barum Rallye Gottwaldov, Rallye Jeseníky Olomouc, Mistrovství Evropy cestovních automobilů na okruhu v Brně (jak na původním přírodním, tak i na současném autodromu), závody do vrchu Ecce Homo Šternberk a Vsetín a další a další. Z této doby mi hluboko v paměti uvízl ocelově modrý francouzský soutěžní skvost Alpine Renault 1600, který po tratích našich soutěží vodil Pan jezdec Vladimír Hubáček. Toto auto se stalo mou životní srdeční záležitostí a žádnému z dalších soutěžních speciálů se nepodařilo je z tohoto místa vytlačit.

S vozy značky Volvo jsem se na těchto mých cestách samozřejmě ve velice omezeném rozsahu setkal také. Byl to „nejrychlejší taxík světa“ Volvo 240 Turbo na původním přírodním okruhu v Brně v letech 1984 až 1986 při závodech mistrovství Evropy cestovních automobilů. K dalšímu, sportovně jinak zaměřenému setkání došlo na VI. Barum Rallye 1976, kde se na trati objevily dva vozy Volvo Amazon švédských posádek. Byly velmi snadno k poznání – měly na střeše umělou trávu a jezdily jak o život!

Značka Volvo v mých očích vždy prezentovala bezpečnost, technickou vyspělost, precizní práci, dokonalost a neustálý vývoj. Tomu také samozřejmě odpovídala cena nového auta, která se pro mé možnosti pohybovala v nadoblačných výškách. Když jsem v první polovině roku 2008, díky zvyšujícímu se věku a kilometrovému proběhu dosud věrně sloužící Lancie Dedra 1.6 i s rokem výroby 1992, začal uvažovat o koupi jiného vozu, zeptali se mne oba synové, co bych si asi tak jako představoval. Tak trochu z hecu jsem odpověděl, že Volvo. Následovala jejich otázka jestli jsem mám někde zašitý ropný vrt nebo jsem zdědil zlatý důl. No a protože tomu tak nebylo, pustil jsem tuto myšlenku načas z hlavy. Červík pochybnosti však začal opět vrtat, když jsem po rozhovoru se známým zjistil, že ojetá Volva se vyskytují v docela přijatelných cenových relacích a také jejich technický stav bývá povětšinou daleko lepší, než u ostatních typů téhož roku výroby. I  zasedl jsem ke compu a počal brouzdat různými stránkami domácích i zahraničních bazaristů. A ejhle! Opravdu se ukázalo, že nabídka je docela pestrá a ceny také docela přiměřené. Tak jsem dál brouzdal, tipoval, vybíral a prožíval různé představy. Po delším vybírání a zvažování padlo rozhodnutí na typ S 40 s objemem motoru 1,8 litru. Pro S 40 jsem se rozhodl po mém setkání s tímto vozem, který jsem v krásné blankytně modré barvě potkal při průjezdu rodným městem. Po několika marných návštěvách bazarů se mi konečně podařilo objevit slušně vypadající vůz. A světe div se, v bazaru vzdáleném toliko 30 km od bydliště. Vypravil jsem se na obhlídku - auto na první pohled vypadalo velice zachovale. Ani zkušební jízda nesignalizovala žádné závažné nedostatky. Vůz jsem zamluvil, pojistil složením malé zálohy a v nejbližší době bazar znovu navštívil s technikem z Volvo servisu. Ten auto důkladně prohlédl v interiéru i na zvedáku a provedl zkušební jízdu. Závěrečné resumé znělo, že by mělo být vše OK a že vůz vypadá, že je ve velmi dobrém stavu. Jednalo se o auto vyrobené v holandské filiálce Volva, prodané a provozované  v italském Janově, odkud bylo bazarem dovezeno do Česka. Nemělo sice servisku, ale jeho celkový stav rozhodl. Takže nakonec jsme si plácli, já doplatil zbytek, stal se v pořadí druhým majitelem a 3. 6. 2008 si Volvo odvezl domů. To bylo přesně deset dní před konáním velké klubové akce „Švédské plechy“ na Dlouhých stráních v Jesenících. Tam jsme se včas stihli přihlásit a prožili tři dny báječného relaxu. Ale to je již další kapitola mého volvo života...